Když umřel Michael Jackson, uvědomil jsem si jednu pro mě dost nelichotivou věc. Umím si odpírat požitek z kvality, pokud tato neodpovídá jakýmsi hodnotovým vzorcům, které sdílí mé okolí a které tvoří můj sebeobraz. Hudebník musel umřít, abych si stáhl jeho „bestofku“ a poprvé si poslechl jeho práci, aniž bych si připadal jako pokrytec. Vždyť stejně jako na pohřbu i v době mediální piety se nějaké to emocionální/estetické uklouznutí dá omluvit. Smršť geniálních hudebních nápadů, které mi sluchátka nemilosrdně pumpovala do mozku, mě usvědčila z toho, že pokrytcem už dávno jsem. Nebyl jsem schopen poslouchat hudbu, protože mě odrazovala mediální a společenská hydra.
S Hegerovou to bylo naopak. Poslouchal jsem ji už jako malý kluk na mámině gramofonu a mezi vrstevníky si ještě dnes připadám jako disident, kdykoli zmíním její jméno. Viním mediální a společenskou hydru. Chápu to. Vondráčková, Zagorová, Janů, Zelenková, Hegerová – pod prahem rozlišitelnosti. Hvězdy reálného socialismu a porevolučních nováckých estrád. Vykopávky. Že ten rozdíl chápou kluci ze Supercrooo PSH, se kterými si Hegerová zarapovala českou hymnu, na tom všeobecném nálepkování nic nezmění. To jenom někteří hudební publicisté pak mohou zase nálepkovitě zobecnit, že Hegerku mladí „berou“, jako by to bylo samo o sobě známkou nějaké kvality. Podobně je to s prvky beatboxu na její poslední desce.
Hudební publicistika vůbec ráda a zběsile šuplíkuje. Kdo se má v těch žánrech vyznat. Hegerová je (zřejmě právem) pevně zavřená v šupleti s nápisem „Šanson“, ačkoli se sama za šansoniérku nepovažuje, přednost dává konzervativnějšímu, protože staršímu označení „jazz“. Šanson je opravdu jakousi odnoží džezu. Nebo lépe řečeno džezovým útvarem (asi jako rocková balada je útvarem … rockovým). Jenom mnohem více akcentuje verbální složku hudby, vnáší do ní příběh i vyslovený cit, epiku i lyriku. Hudební (instrumentální) složka šansonu je často (ale zdaleka ne vždy) druhořadá, důležitější roli hraje text a jeho interpretace a z toho plynoucí stylizace, která asi šanson od džezu odlišuje nejvíc. V tom je Hegerová nedostižná, v interpretaci písní nemá široko daleko konkurenci a nic na tom nemění ani fakt, že její koncertní projev byl často na hranici kýče. Nemyslím si ale, že k němu sklouzl úplně.
Hana Hegerová měla vždy vynikající vkus. Byla to ona, kdo si písně a texty vybíral. A byla to ona, kdo je odmítal. S výjimkou jedné desky šlo skoro výhradně o písně cizího původu, pochopitelně většinou francouzského. A Francouzi si své šansony velmi střeží, nekvalitní překlad či interpretaci nějakého šlágru Edith Piaf by nedovolili. Asi je dostala v 60. letech při svém koncertu v pařížské Olympii. Tamější tisk se tehdy mohl zbláznit. Tou jedinou ryze českou výjimkou bylo první album autorské dvojice Hapka-Horáček Potměšilý host z konce 80. let. Dobrá deska. Oba pánové autoři na ní ukázali svůj talent a nechám na čtenářově uvážení, zda tehdy většinu svých hudebních nápadů nevystříleli nadobro. Na album byla ovšem zařazena i Levandulová, skoro archetypální cajdák, který proletěl rádii a televizemi a nadobro rozhodl o všeobecném lidovém hodnocení Hany Hegerové.
Uběhlo skoro čtvrt století a je tady Mlýnské kolo v srdci mém. Pozoruhodná věc. Ani jeden recenzent (všechny jsem nečetl, napřiklad recenze Respektu mi unikla) neopomněl utrousit cosi o slábnoucím hlase a zubní protéze. Vážně??? V osmdesáti? Šokující. Je asi symptomatické pro naši společnost, že jedna z opravdu velmi mála osobností českého veřejného života, kterou lze nazvat skutečně noblesní, musí snášet tyto invektivy. Nemohli bychom o tom prostě taktně pomlčet? Nedělá se to tak ve slušné společnosti? Inu, ve slušné ano.
No a teď je tedy konec, zpěvačka zrušila zbytek letošních koncertů a ukončila kariéru. Kdosi to nazval „chlapským rozhodnutím“. No dobře, noblesa se nám v tom zase trošku ztrácí, ale dejme tomu. A poděkujme. Dala nám kus kvalitního umění.