Z mnohých příspěvků na zdejším blogu i z diskusí pod nimi bych rád vypíchl jeden stále se opakující postřeh. Celá debata na téma Prague Pride a sexuální menšiny vůbec je výrazně „fanouškovská“. Tábor teplomilných soupeří s táborem teplofobních a celé toto divadlo je ještě z bezpečné vzdálenosti sledováno táborem těch, kterým prý teplí nevadí, ale ať jim s tím nelezou na oči. Taková polarizace by se snad dala pochopit v diskusi pod článkem o zápasu Baníku se Spartou nebo o věčném souboji mezi „horňáky“ a „dolňáky“, případně trenkaři a slipaři. Debata o právech menšin by si ale zasloužila trošku více kritického přístupu.
Jak je možné, že i na tomto blogu je téma sexuálních menšin tak zplošťováno? Důvodem je podle mě všeobecná neinformovanost, která plyne z toho, že se jedná o téma relativně nové. Uběhlo pouze 50 let od zrušení všeobecné trestnosti homosexuálního chování. Téměř všechna právnědiskriminační opatření byla zrušena až roku 1990 a některá z nich přetrvala donedávna (např. diskriminace homosexuálních dárců krve). Některé instituce mají dodnes výjimku ze zákona a mohou tak legálně diskriminovat příslušníky těchto menšin. Církve je mohou vykázat z veřejné bohoslužby. Rovnoprávnosti dodnes není dosaženo v občanském a rodinném právu. A to jsme pořád u paragrafů. Změnit zákon je jednodušší než změnit lidské myšlení a postoje. Není divu, že během takto krátké doby nestihly všechny mýty a stereotypní představy zcela vymizet.
Výzkumy a teorie
Homosexualita je jedním z nejméně prozkoumaných společenských jevů. Ví se pouze, že existuje a že na jejím vzniku se pravděpodobně podílejí jak genetické, tak vývojové faktory. Teorií je mnoho. Ty, které mohou být považovány za vědecké, připouštějí, že se tato vlastnost jedince může vyvinout nejpozději ve velmi raném dětství (jedná se např. o teorii tzv. imprintingu, vycházející z psychoanalytických východisek, případně behaviorální teorii, která „viní“ temperament). Pravděpodobnější jsou ale faktory vrozené – ukazuje na ně fyziologická odlišnost gayů a leseb od většinové populace, např. ve velikosti mozkových hemisfér nebo prstů na ruce. Z hlediska praktické etiky je to úplně jedno. I pokud by homosexuální orientace vznikla dejme tomu ve čtyřech letech, nejde pochopitelně o akt vůle. O nevratnosti takové změny psal už Freud před 100 lety.
Panují-li pochybnosti o příčinách vzniku menšinové sexuální orientace, příliš to nepřekvapí. Zajímavější je, že nedokážeme ani přibližně určit, jak velká část populace preferuje sexuálního partnera stejného pohlaví. Výzkumy oscilují mezi jedním a deseti procenty. Takovou sociologickou přesnost jsme naposledy viděli snad u předvolebních preferencí sociální demokracie. Důvody jsou nasnadě. Homosexuálního jedince na první pohled neidentifikujeme a metoda dotazníkového průzkumu naráží na niternost a existenciální závažnost otázky „Jsi gay/lesba?“ Na tuto otázku neodpovídáme pouze tazateli, ale také sami sobě. A z toho, jak si odpovíme, pro nás vyplývají další závažné otázky. Mnoho lidí vydrží potlačovat podstatnou složku své identity až do existenciální krize v menopauze, kdy musejí svůj „coming-out“ vysvětlovat i svému životnímu partnerovi a dětem. Obtížnost takové situace si lze jen těžko představit.
Pokud jde o výzkum samotné menšiny, jeho přesnost je většinou limitována obtížností výběru vzorku. Prakticky bez výjimky všechny průzkumy pracují se vzorkem, jehož věk je podprůměrný a dosažené vzdělání naopak nadprůměrné. Výběr totiž většinou probíhá online a ve vzdělanějších rodinách a sociálních strukturách vůbec panuje zhusta liberálnější přístup k této otázce. Problém je, že tím přicházíme o důležitá data, která potřebujeme k tomu, abychom úspěšně čelili diskriminaci sexuálních menšin ve všech vrstvách společnosti.
Diskriminace
Existuje rozšířené přesvědčení, že k diskriminaci lidí z důvodu jejich sexuální orientace u nás nedochází nebo že tento jev je zanedbatelný. Inu, toto přesvědčení je mylné. Protože bych to lépe nenapsal, dovolím si ocitovat jen závěr výzkumné zprávy Olgy Pechové s názvem Diskriminace na základě sexuální orientace z roku 2009:
„Dotazníkovým šetřením u 496 homosexuálních a bisexuálních respondentů bylo
zjištěno, že diskriminace na základě sexuální orientace je v České republice nadále
značně rozšířeným jevem. Celkem 56 % respondentů uvedlo, že se za posledních pět let
alespoň jednou setkalo s diskriminací či obtěžováním. Relativní četnost zkušeností
s diskriminací mírně poklesla u lesbických žen a bisexuálních respondentů, avšak
diskriminace gay mužů zůstává na stejné hladině, jaká byla zjištěna před pěti lety.
Závažné je zejména zjištění, že 14 % mužských respondentů se setkalo s fyzickým
napadením kvůli své sexuální orientaci, aniž by se byť jen jediný z těchto činů stal
předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení.“
Jak tomu zamezit? Jako u každého společenského problému ani tady nepomůže žádné rychlé a všespásné řešení. Mohli bychom ovšem začít tím, že přestane být akceptovatelné, aby státní zaměstnanec urážel své menšinové zaměstnavatele. Já vím, že na hradě jsou slova jako občan a lidská práva tak trochu tabu a je mi to už skoro jedno, má to za pár. Ale to, co prohlásil pan Hájek, byla hnusná urážka. A to, jak zareagoval prezident, bylo zase velice neodvážné (po klausovsku řečeno). A trapné. Pan Klaus sice není kdovíjaký stylista, ale základní zákony verbální komunikace mu určitě nejsou neznámy. Pan Hájek nemluvil o matematice či statistice, ale o lidech, prosím pěkně.